Návrat do Kallenie-ukázka
... A bylo to tady. Nejdříve jim cestou, dlouho nepoužívanou štolou, občas do nosů udeřila těžko definovaná vůně hniloby a chladu. Poté se v dáli jako jiskřička objevilo mrtvolně bledé světlo, jehož intenzita se postupně zvyšovala. Když se před nimi otevřela velká podzemní prostora, uviděli, že svit vychází ze zvláštní stavby, která byla něco mezi chrámem a hradem. Vzhůru k vysoké klenbě jeskyně se tyčily ostré věže a celý celek vyzařoval mrtvolně bílé světlo s některými odstíny modré a šedé barvy. K bráně hradu směřovala jediná úzká cesta, obklopená opálově zbarvenou vodou.
„Fuj, to je puch,“ ulevil si Gomdrsol, „takový hnus jsem ještě nečichal.“
„S tím souhlasím,“ pravil Maualí, „horší je, že cesta vede jen přes ten hrad nebo co to je.“
„A přes vodu se nedostaneme?“
„A řekni mi jak. Nemáme nic, co bychom mohli použít jako loď nebo vor a také ta voda je mi krajně podezřelá.“
„Takže půjdeme dál?“
„Jistě, nic jiného nám nezbývá,“ řekl Maualí a pokynul skupině, aby jej následovala. Všichni si přichystali kuše a luky do pohotovosti. Jenom Urgan potěžkával oštěp. Celou cestu k bráně nikdo nemluvil. Jenom Maaboal jako obvykle drmolil nadávky a s gustem uplivoval. Otevřenou bránou se dostali na menší nádvoří, z něhož vedla opět jediná cesta další bránou do vnitřního hradu.
Maualí na nádvoří zastavil postup a přikázal svým druhům:
„Tady na mě počkejte. Gomdrsole, vezmi si to na povel a když se do hodiny nevrátím, vydejte se za mnou.“
Skupina se shlukla do kruhu zády k sobě a Maualí, který odložil kuši, vyrazil s mečem v pravici vpřed. Síně a místnosti, kterými procházel, vyzařovaly stále stejný mrtvolný svit. Krytý kouzlem saven vnikal stále hlouběji. Za nějaký čas se dostal do kruhového sálu. V celém sálu, tak jako všude jinde, nebyl žádný nábytek, pouze ve středu byl jakýsi bílý kamenný kvádr. Maualí k němu přistoupil a najednou ke své hrůze zjistil, že se nemůže pohnout.
„Kdo jsi a co tady hledáš?“ ozval se mu syčivý hlas přímo v mozku. Maualí chtěl promluvit, ale byl úplně paralyzován. Myšlenky mu však v mozku běhaly dál a tak zformuloval odpověď. Bylo mu asi porozuměno, protože syčivý hlas se ptal dál:
„O tobě jsem neslyšel. Co se stalo s mladým Dulthem?
„Padl v Ghostlinu v obranném boji se Zehyry. Mám jeho prsten.“
„Podívám se,“ zasyčel hlas a Maualí cítil, jak mu chlad přejíždí po levé ruce, „ ... ano, je to ten prsten, poznávám ho. Jsi skutečně skřet a to ti bude k užitku.“
Paralýza ustoupila a Maualí se mohl pohnout a volněji nadechnout. Nad kvádrem se objevilo bílé zjevení v řasnatém hávu. Jedině z očních otvorů zářily červené oči se zlatavým nádechem.
„Co se stalo s trpajzlíky Maualí?“
„Porazili jsme je a vyhnali z pohoří Anulenz pryč. Potom jsme vyrazili na Zehyry, ale drak nám to překazil a proto ho jdeme zabít,“ mohl už promluvit Maualí.
Zdálo se, že tato řeč udělala zjevení radost a Maualí v nitru své hlavy slyšel hlas:
„Jste stateční, vyhnat trpajzlíky a jít na Zehyry. Mám ještě další otázky, ale možná bude nejlepší, když mi vše povíš od začátku a pak uvidíme.“
Maualí tedy začal, sice ve zkratce, ale přehledně vyprávět vše, co se zběhlo za jeho života. Pád Rideanie, prohraná válka o Kallenii, osídlení ostrova Glerran a pak současné výboje. Zjevení se přitom volně vznášelo nad kvádrem a jen občas se mu zvýšil svit v očích. Když Maualí skončil s vyprávěním, cítil, že zjevení se jeho výklad líbil.
„Víš Maualí, tvůj prastarý národ žil zde v pohoří Anulenz před stovkami let. Docela jsme si pomáhali a spolupracovali. Vaši působili zejména na povrchu a já zde pod zemí, protože tam nahoře mi to příliš nesvědčí. Potom se ze severu přihrnuly hordy trpajzlíků a zatlačily vás na jih. U mě se jim to nepodařilo,“ uchechtlo se zjevení.
„A byl tady někdy nějaký drak?“ chtěl vědět Maualí.
„Ano byl. Trpajzlíci ho přepadli ve sluji a podařilo se jim jej zabít. Pak se však chtěli dostat ke svým tímto podzemím. Ale to jsem jim nedovolilo. Pojď za mnou!“ zavelelo zjevení a vyplulo k jednomu klenutému průchodu.
Maualí se tam vypravil za ním. Když vyšel z průchodu, uviděl, že je na jakémsi ochozu a v síni dole pod ním byla celá podlaha zavalena rozkládajícími se mrtvolami. Byly zde zohavené trupy zejména trpajzlíků, ale i Sammariů a Zehyrů a dokonce i zvěře. Celá scenérie tonula v nazelenalé mlze. Odtud se linul onen puch, který zde byl téměř nesnesitelný.
„Tady skončili ti trpajzličí drakobijci, než jsem je uložilo ke zpomalenému rozkládání. A pak jsem k tomu každý rok několik tělíček přidalo,“ chlubilo se zjevení, „ale pak dal trpajzličí král zazdít tu bránu, kterou tvůj čaroděj rozbil kouzlem.“
„Vždyť mi přečetl, že je tam smrtící dračí síla.“
„Oklamal tě. Smrtící síla tady je, ale to jsem já. Napsali to tam kvůli mě,“ zase se uchechtlo zjevení, „ ... pojď ještě za mnou.“
Maualí rád odešel ze síně, kde se mu téměř zničily čichové orgány. Bledé zjevení před ním proplulo několika chodbami až se dostali do menší komnaty. Tam byla malá fontánka, ze které tryskala stříbřitá tekutina. Maualí poznal, že je to stejný elixír, jaký jim tehdy na jejich útěku z Kallenie dala čarodějnice Xantarea a který používali na výrobu trorků.
„Naber si do čutory,“ vybídlo jej zjevení. Maualí vypil vodu se sibrillem, kterou měl v nádobě a tu pak naplnil cennou tekutinou. Když to udělal, vmanévrovalo jej zjevení na černomodrou desku, nad kterou visel fialový krápník.
„Postav se sem Maualí. Dám ti ještě jeden dárek.“
„A jaký? ... Co se tady se mnou stane?“
„Zvýším tvé čarodějné schopnosti. Hrotem tohoto svého meče budeš moci vyslat fialový ničící paprsek tak, jako to dělají mágové svou holí. Jen s tím šetři, nemáš takovou zásobu energie jako oni.“
Maualí se tedy na desku postavil a z hrotu krápníku začaly sestupovat světle fialové kruhy energie a zahalovat celou jeho postavu. Maualí cítil po celém těle mravenčení, jež za okamžik ustalo a on cítil zjevnou moc a příslušné mocné slovo, které sloužilo k vyslání paprsku, se mu zarylo do jeho mozku, jako by tam bylo odjakživa.
„Děkuji ti, mohu ti také nějak pomoci?“
„Až zabiješ draka, přines mi sem jeho hlavu, nic víc od tebe nechci. A ještě ti dám dobrou radu. Víš, že každý drak má magické oko?“
„Vím, Anthausil mi to řekl. Že ho mají mezi očima.“
„Správně. Ale tento má ještě jedno a to v důlku pod ohryzkem. Nezapomeň, že ho musíš zasáhnout do obou míst v průběhu několika minut, jinak si ho stačí tím druhým zregenerovat.“
„Díky i za tuto radu. Tu hlavu ti přinesu, když to dobře dopadne. Nyní už musím jít, ostatní na mě čekají.“
„Běž tedy. Máte tady volný průchod vždy zabezpečen,“ zasyčelo naposled zjevení a odplulo pryč. ....